Proč jsme se naučili čekat, že nás něco zachrání zvenku.

Protože… jinak by se s námi hrozně blbě manipulovalo.

Dlouhé roky jsem si myslela, že to přijde.
Že jednou přijde chvíle, člověk, období nebo pochopení, po kterém si konečně oddychnu a řeknu si: "Tak teď už je to ono."

Čekala jsem.
Někdy tiše, někdy s nadějí, někdy už spíš z vyčerpání.
Hledala jsem odpovědi,v lidech, ve vztazích, v duchovnu, v horoskopech, v různých směrech. Ne proto, že bych byla ztracená. Ale proto, že jsem věřila, že něco důležitého je pořád ještě venku.

Dnes už vím, že jsem nebyla hloupá.
Byla jsem jen naučená.

• Od malička se učíme, že:
  když budeme hodní, přijde odměna
  když vydržíme, přijde úleva
  když pochopíme, někdo nás ocení
  když ještě chvíli počkáme, něco se změní
  někdo ví ,,líp,, než ty

Takže se v nás potichu zaselo:
Zdroj je venku.
Já sama nejsem dost.

• A pak se to jen přebaluje do hezčích obalů:
  partner mě zachrání
  práce mi dá smysl
  duchovno mi dá klid
  horoskop mi řekne, kdy to přijde

• čekáme na systém, na správný čas, na znamení.

Všechno furt směřuje pryč od sebe. A čekáme na ,,až"

A to "až" si s sebou neseme celý život.

Pořád se díváme ven.
Protože to tak dělali všichni kolem nás.

U mě nepřišel žádný zlomový okamžik, žádný osvícený vhled.
Přišlo ticho.
A prázdno.

Nic se nestalo.
Žádná úleva, žádná odměna za to, kolik jsem toho unesla.
Jen pocit, že už nemám, na co čekat.

A právě tehdy mi to došlo.

Že jsem celý život čekala na něco, co nepřijde.
Ne proto, že bych si to nezasloužila.
Ale proto, že to, co jsem hledala, nikdy nemělo přijít zvenku.

Nepřišel zachránce.
Ale přestala jsem čekat.

Nepřišlo řešení.
Ale přestala jsem se opouštět.

Nepřišel klid shora.
Ale přestala jsem na sebe tlačit.

A tohle poznání není euforické.
Je tiché. Střízlivé. Dospělé.

Nikdo nepřijde.
A paradoxně je to ta největší úleva.

• Protože když tohle přijmeš, přestaneš:
  Doufat, že se někdo změní.
  Čekat na svolení být sama sebou.
  Žít v režimu "ještě chvíli vydržím".

Neznamená to, že už nic nechceš.
Znamená to, že už se nenecháš zachraňovat za cenu sebe.

Možná teď taky čekáš.
Na odpověď, na znamení, na "až".

A možná už cítíš únavu z toho čekání.

Tak jen nech tuhle myšlenku projít:
Co když nic nepřijde…protože už není odkud?

A co když to, co celý život hledáš venku, už dávno žije v tobě, jen jsi k tomu zatím neměla odvahu se vrátit.

Adriana