POKUD NEZAČNEME U SEBE, NIC SE NEZMĚNÍ.
Vím, že o tomto tématu píšu často, ale stále kolem sebe vidím tolik lidí, kteří to asi potřebují slyšet nebo číst ještě trochu jinak, než to mají doposud zažité. Možná si myslíme, že už máme všechny odpovědi, že už víme, co a jak, ale když se podíváme hlouběji, zjistíme, že ta pravá změna začne až tehdy, když začneme u sebe.
Co jsme ochotné snášet a co nám ukazuje život? Život nám neustále přináší různé situace, které nás mohou vést k přemýšlení o naší sebehodnotě. Některé situace nám ukazují, na co jsme ochotné přistoupit, jaké věci nebo chování od druhých přijímáme a jak se cítíme, když se nám něco nelíbí. Možná si to neuvědomujeme, ale právě v těchto chvílích si tvoříme hranice, co je pro nás přijatelné a co už ne. Ale co když to, co bereme jako "normální" nebo "přijatelné", vlastně vůbec není to, co bychom měly přijímat? Co když to, co nám připadá jako nevyhnutelné, není vůbec něco, co by mělo mít místo v našem životě?
Mnozí z nás žijí ve stínu očekávání druhých – rodičů, partnerů, přátel. Jak často se cítíme vnitřně tlačeny k tomu, abychom splnily něco, co nám není vlastní? Jak často to, co si o nás myslí ostatní, určovalo naše kroky, naše rozhodnutí, naši hodnotu? Ale všechno začíná u nás. Pokud bychom se soustředily jen na požadavky a očekávání druhých, nikdy bychom nepoznaly svou skutečnou hodnotu. Jak můžeme žít podle někoho jiného, když ve skutečnosti nevíme, co chceme my? Jak můžeme čekat, že se náš život změní, pokud se nezaměříme na změnu uvnitř nás samotných?
Když začneme naslouchat svým vlastním pocitům a potřebám, začínáme vnímat, co je pro nás opravdu důležité. Ale není to vždy snadné. Může nás to přivést do situací, které nejsou pohodlné. Samota, pochybnosti, propady, pocit, že jsme udělali něco špatně, že jsme možná udělali chybu tím, že jsme se rozhodli poslouchat sebe, a ne to, co nám říkali ostatní. Ale to je součást procesu. Je to součást cesty, na které se učíme být autentické, žít podle sebe a stát si za svými rozhodnutími. Možná to bude chvílemi těžké, budeme se cítit ztracené nebo osamělé, ale právě tyto chvíle nám ukazují, jak moc se vyvíjíme, jak moc se stáváme silnějšími.
A tady je ta pravda: Pokud nezačneme u sebe, nic se nezmění. I když se okolí může cítit nepohodlně nebo nám připomínat, co bychom měly a neměly dělat, je to naše cesta, naše rozhodnutí, které ovlivňuje náš život. Nikdo jiný to za nás neudělá. Jakmile se na tu cestu vydáme, zjistíme, že ne všechno bude hned snadné. Budeme se muset vypořádat s těmi těžkými chvílemi – s pochybnostmi, s pocity osamělosti, s těmi momenty, kdy se ptáme, jestli jsme se rozhodli správně.
Ale víte co? Je to v pořádku. Každý krok na této cestě nás posouvá blíže k tomu, kdo skutečně jsme. Takže, co teď? Jak začít? Začněte tím, že přestanete hledat odpovědi u ostatních. Začněte naslouchat sobě. Uvědomte si, co vám dává smysl, co vás opravdu naplňuje, co je pro vás důležité.
A pamatujte si, že nikdo jiný vám nedá odpovědi, které hledáte, než vy sami. Začněte dnes. Začněte teď. Nebojte se, že to nebude vždy snadné. Každý krok k sobě je krokem ke svobodě.
A jak to máte vy?
Kdy jste naposledy naslouchali sami sobě a rozhodli se jít svou cestou, i když to znamenalo jít proti očekáváním okolí?
Dejte mi vědět v komentářích!
Adriana